Hunger Games 2 – Vražedná pomsta Collins Suzanne

12
Po tomhle odhalení je těžké zůstat nečinně ležet v posteli. Chci
něco podnikat, zjišťovat víc věcí o Třináctém kraji nebo pomáhat při
vzpouře proti Kapitolu. Místo toho jenom sedím, cpu se sýrovými
bochánky a pozoruji Peetu při kreslení. Občas se tu zastavuje
Haymitch s novinkami z města, které jsou všechny bez výjimky
špatné. Mírotvorci trestají další a další obyvatele a lidé trpí hladem.
Ve chvíli, kdy matka konečně prohlašuje mou nohu za způsobilou
k chůzi, zima ustupuje. Matka mi předepisuje cviky a dovoluje mi
trochu se procházet. Jednoho večera jdu spát s tím, že ráno vyrazím
do mě... číst dál

11
Mechanicky ustupuji mezi stromy a zakrývám si ústa rukavicí,
abych rozptýlila bílé obláčky páry, které mi stoupají od úst. Do žil se
mi vyplavuje adrenalin, který zatlačuje do pozadí všechny dnešní
události, a já se soustředím na bezprostřední hrozbu. Co se děje?
Pustil snad Knut do plotu elektřinu v rámci svých bezpečnostních
opatření? Nebo se nějak dozvěděl, že jsem dnes vyklouzla z jeho
sítě? Má mě v úmyslu přistihnout mimo Dvanáctý kraj, aby mě mohl
zatknout a uvěznit? Chce mě dovléct na náměstí, přivázat ke kůlu a
zbičovat, nebo dokonce pověsit? Uklidni se, přikazuji si. Tohle není
... číst dál

DRUHÁ ČÁST číst dál

... číst dál

8
„Ne!“ křičím a vrhám se kupředu. Je příliš pozdě na to, abych
zabránila dalšímu švihnutí, a instinktivně vím, že nebudu mít ani sílu,
abych úder zablokovala. Místo toho skáču před Hurikána. Zvedám
paže, abych co nejvíc ochránila jeho zmlácené tělo, takže nemám
čím odvrátit ránu. Bič mě zasahuje plnou rychlostí přes levou tvář.
Okamžitě cítím oslepující bolest. Před očima mi vyšlehnou
klikaté záblesky světla a já klesám na kolena. Jednou rukou si držím
obličej a druhou se opírám o zem, abych nepřepadla. Hned se mi
začíná vytvářet podlitina, která mi zavírá oko. Kameny pode mnou
jsou zvlhlé... číst dál

7
Kožený vak plný jídla a láhev s horkým čajem. Rukavice s
kožešinovým lemem, které tu nechal Cinna. Tři čerstvě ulomené
větvičky z opadaného stromu, které jsem položila do sněhu tak, aby
ukazovaly směrem, jímž se vydám. To všechno jsem nechala
Hurikánovi na obvyklém místě setkání první neděli po Svátku žní.
Plahočím se studeným lesem, v němž se vznáší ranní mlžný opar,
a prošlapuji stezku, kterou Hurikán nebude znát. Jdu nazdařbůh, kam
mě nohy nesou. Odnášejí mě k jezeru. Už nevěřím tomu, že na
našem obvyklém místě máme soukromí, a dnes si potřebuji
Hurikánovi vylít srdce. Přijde vůbec? Po... číst dál

6
Ten jediný nepatrný pohyb představuje konec naděje a začátek
zkázy všeho, co je mi drahé. Nedokážu odhadnout formu trestu ani
to, jak širokému okruhu lidí se prezident pomstí, ale až bude po
všem, s největší pravděpodobností nezůstane nic. Možná byste tedy
čekali, že propadnu zoufalství a malomyslnosti. Ve skutečnosti
pociťuji především úlevu. Ulehčení, že mohu přestat s touhle hrou.
Otázka, zda ve svém úkolu uspěji, byla zodpovězena, byť záporně.
Pokud si zoufalá doba žádá zoufalých činů, pak mohu jednat tak
zoufale, jak si jen přeju.
Jenže ne tady a ne hned. Nejdůležitější je, abych se ... číst dál

5
Starcovo tělo ještě ani nedopadlo na zem a výhled už nám bloku
je stěna z bílých uniforem mírotvorců. Řada vojáků se samopal v
rukou nás zatlačuje směrem ke dveřím.
„My jdeme!“ říká Peeta a odstrkuje vojáka, který tlačí do mě.
„Chápeme to, jasné? Pojď, Katniss.“ Objímá mě paží kolem ramen a
odvádí mě zpátky do soudní budovy. Vojáci následují krok nebo dva
za námi. Jakmile jsme uvnitř, dveře se zabouchnou a slyšíme dusání
bot běžících ke shromážděnému davu na náměstí.
Haymitch, Cetkie, Portia a Cinna čekají pod zrnící nástěnnou
obrazovkou a tváře mají stažené úzkostí.
„Co se stalo?“ Spěchá... číst dál

4
 
Mlčky klopýtáme zpátky do vlaku. Na chodbě před mým kupé
mě Haymitch hladí po rameni a říká: „Uvědom si, že jsi mohla
dopadnout podstatně hůř.“ Míří ke svému kupé a ve vzduchu za ním
ještě chvíli zůstávají výpary vína.
Svlékám si promočené bačkory, župan i pyžamo. V zásuvkách
mám jiné, ale zalézám do postele jen ve spodním prádle. Civím do
tmy a přemýšlím o rozhovoru s Haymitchem. Všechno, co řekl, byla
pravda – o očekáváních Kapitolu, o mé budoucnosti s Peetou, a ani v
té poslední poznámce se nemýlil. Jistěže bych mohla dopadnout
podstatně hůř. Jenže o to tady nejde. Jedna z posledních... číst dál

3
Ten pach krve… byl cítit z jeho dechu.
Jak je to možné? přemítám. Copak ji pije? Představuji si, jak srká
krev ze šálku. Jak si do ní namáčí koláček a vytahuje ho celý
červený.
Před oknem startuje vůz, tiše a jemně jako předoucí kočka, a
vzápětí mizí v dálce. Odjíždí právě tak nepozorovaně, jako předtím
přijel.
Mám dojem, že se celá místnost se mnou pomalu otáčí, a uvažuji,
jestli neztratím vědomí. Předkláním se a jednou rukou se chytám
stolní desky. V druhé dosud držím Peetův krásný koláček. Zřejmě
byl ozdobený lilií, ale teď z něj v mé pěsti zbývají jen rozdrcené
drobečky. Ani jsem si n... číst dál

... číst dál

PRVNÍ ČÁST číst dál